Po úspěšném debutu Havarrské kobky (90 % na Databázi knih) přichází Jiří Zahradníček s dalším dobrodružstvím v podobě gamebooku Lovec artefaktů!
Lovec artefaktů
V kůži dobrodruha na volné noze získáš ingot z neznámého kovu – artefakt vyzařující prazvláštní energii – jehož nalezení tě nevědomky vtáhne do víru událostí, které mohou ovlivnit budoucnost celého Baangralského království.
Jaká nebezpečí na tebe číhají? Co všechno budeš muset podstoupit, abys odvrátil blížící se hrozbu? Záleží pouze na tobě a tvých rozhodnutích, zdali se staneš věhlasným hrdinou nebo tě kolo osudu vrhne do náruče smrti!
U knihy Lovec artefaktů se můžete těšit na:
- 500 sekcí, 350 stran,
- celobarevnou obálku,
- barevnou ilustraci mapy,
- 22 velkých a 8 malých ilustrací,
- 30 druhů nepřátel,
- přes 80 různých předmětů,
- 6 schopností na výběr,
- 10 zásluh,
- hádanky, morální rozhodování,
- alternativní cesty k cíli, které zaručují znovuhratelnost.
Při dnešní expanzi nového vydávání klasických gamebookových řad, vychází sem tam nějaká novinka, která je jak blesk z čistého nebe, a působí, když už ne jako dobře vybroušený diamant, tak minimálně jako dobře vybroušený klenot, což se k názvu knihy Lovec artefaktů náramně hodí!
Ale pěkně popořádku, první, co vás zaujme, je že ke knize je krásná plátěná mapa, která bezprostředně pro své výtvarné zpracování navodí atmosféru putování. Pravidla bojů jsou srozumitelná, jednoduchá, vyberete si dvě schopnosti a můžete vyrazit. Zápletka působí přirozeně, a hra vás nasměruje, zdali chcete zkusit své štěstí po moři či po souši.
Co je nutné vyzdvihnout, že kniha není konstruována na nadměrné využívání schopností, kolikrát se prostě rozhodujete opravdu sami, což je perfektní a v tomto typu hry velmi osvěžující. Dále jsem nepotkal pasáž, kde by vás čekala vlevo smrt a vpravo cesta dál, vše vždy do sebe zapadá, nebo má nějaký důvod. Nebezpečí smrti se dá instinktivně vyhnout.
Zkušený hráč brzy odhalí, že je dobré všude možně šmejdit a vy můžete získávat plánky k pokladu, či velmi cenné věci, což mnohdy u gamebooků velmi chybí a Lovec artefaktů, podobně jako v běžných RPG fantasy hrách hráče odměňuje, což pochopitelně všichni nadšeně ocení, protože je to vlastně taková pochvala za dobré hraní.
Celkově působí celá herní kniha přirozeně, svět i děj je uvěřitelný, vcelku běžné ohrožení země, žádné převratné házení prstenů či zachraňování celých kontinentů.
Příjemné, je že vaše chování se vám kolikrát vrátí, tak či tak a že autor používá i to, že třeba potkáte někoho známého, což opět svět, tak nějak zlidšťuje.
A na závěr, hra vás do ničeho vlastně nenutí, vše je na vás, a myslím, že oprávněně svou poutavostí a libovolně zvolenými schopnostmi nijak nesvazuje, a naopak vás vtáhne do skvělého, propracovaného dobrodružství, které na hráče opravdu zapůsobí, jako klenot či artefakt.
Dílo Jiřího Zahradníčka s názvem „Lovec artefaktů“ představuje další významný krok v dlouhé evoluci gamebooků jako žánru.
V prvé řadě mapa, která je vytisknutá na plátno, namísto obvyklého papíru, umožňuje hráčům promýšlet svá rozhodnutí hmatatelným způsobem, aniž by se obávali její poškození, či zničení. To dodává gamebooku novou smyslovou dimenzi.
V druhé řadě pan Jiří přichází s revolučním konceptem, který je však natolik jemný a rafinovaný, že si jej všimnou jen zkušení hráči. Po zralé úvaze, bych tento nový koncept nazval: „potlačování meta-hraní“. O co se jedná? Kniha zavádí rozcestí typu 50/50, která dávají hráčům morální (či jiná) dilemata, bez jasné „správné“ volby. Zde má hráč pouze tolik informací, aby ani jedna volba nebyla jasně „správná, hrdinská, zlá či dobrá“. Jediný způsob jak se může v takové situaci hráč rozhodnout je na základě RP, neboli role playingu. Vcítí se do situace a řekne si jak by v takové situaci jednala jeho postava, kterou řídí. Lupič by udělal A, kněz B, a pod. Tento koncept nabádá hráče, aby skutečně knihu hráli.
Jinak řečeno, v knihách FF také často narážíme na rozcestníky typu 50/50: jdi vlevo nebo vpravo, kde také nemáme žádné informace kudy vede správná cesta. Avšak zde hraje roli jen čistě náhoda. V takovém případě čtenář knihu ve skutečnosti nehraje, ale meta-hraje – musí si pamatovat z předchozí hry kudy jít. To ale znamená, že si je v tu chvíli plně vědom toho, že není statečný rytíř zachraňující princeznu, ale že je to obyčejný ňouma listující zběsile v nějaké knize. Gamebooky typu FF by se správně měli jmenovat Metagamebooky. Aby se nezdálo, že tím chci na FF útočit, podotknu jen tolik, že metagaming má svůj smysl a své místo a v některých dílech, jako je třeba Pekelný dům, je naopak tím nejdůležitějším prvkem, který dodává hře tu správnou atmosféru.
V Lovci Artefaktů také narazíme na „zlatý grál“ a možná i prapůvodní smysl gamebooku, a sice, že uvedený text v knize nabývá jiného smyslu, jiné interpretace, podle toho kudy se hráčova postava k dané pasáži dostane. V Lovci Artefaktů na tento významový skok narazíme několikrát, přičemž na jedné pasáži jde o tak markantní rozdíl v možné interpretaci, že by si zasloužil cenu „skokan roku“.
Na závěr tedy jen tolik, že pro ty hráče, kteří gamobooky nejen rádi hrají, ale leží jim na srdci i budoucnost tohoto žánru, je Lovec Artefaktů přízviskem světlé budoucnosti. Těším se na další díla Jiřího Zahradníčka a jemu podobným průkopníkům tohoto žánru.
Nepovažuji se za konzumenta gamebooků a už vůbec ne za sběratele. Většinou si dobře vybírám, co si koupím a zahraju. S autorem Lovce artefaktů jsem se ovšem setkal osobně a nyní s odstupem mohu říct, že tento gamebook je stejně sympatický jako autor sám.
Ale popořadě. Téma příběhu a anotace slibují putování napříč žijícím fantasy světem, což je přesně moje nota. Svoboda v rozhodování, prozkoumávání podle mapy, poznávání zákonitostí světa – toho všeho si můžete náležitě užít na 500 herních sekcích.
Příběh je jednoduše vystavěný a ani není příliš překvapivý. Zase na druhou stranu, v solitérních knihách na to není prostor. Artefakt zmíněný v anotaci vás provází drahnou část příběhu a slouží v podstatě k odemknutí informací k základnímu konfliktu v království. Kdyby byl gamebook zpracován např. jako trilogie, teprve pak by příběh získal patřičnou hloubku. Dokážu si představit první knihu, kde hrdina získá ingot neznámého kovu, ve druhé nalezení odpovědí v Levogaru a ve třetí velké finále.
V čem ale Lovec artefaktů vyniká, je technické zpracování. Větvení příběhu má hlavu a patu, opírá se o zákonitosti světa a poskytuje několik zcela odlišných možností putování. Některé události jsou provázané a kniha se často odkazuje na místa či postavy z dřívějška. K tomu má hráč možnost získávat skryté poklady, artefakty a zásluhy, což činí prozkoumávání světa ještě zajímavějším. Co mě překvapilo, někdy k větvení příběhu vedou volby, u nichž bych to vůbec nečekal. Např. při rozhodování, komu pomůžete v probíhající šarvátce, se můžete dostat do zcela nové a neprozkoumané části světa, kam se jinak nedostanete. Zkrátka, znovuhratelnost není pro Lovce artefaktů (a potažmo ani pro jeho autora) sprostým slovem.
K pravidlům se stavím kladně. Vzdáleně vycházejí z FF, ale opravdu jen vzdáleně. Tvorba postavy je zatížena náhodou mnohem méně a navíc jsou zde dodatečná pravidla pro atraktivní souboje. Stále vás mohou zradit kostky (z FF nechvalně proslulý hod 2k6 poskytuje příliš široký interval), ale ve hře existuje dostatek kompenzace v podobě artefaktů, elixírů a kvalitních kousků výzbroje.
Schopností je akorát a jejich využitelnost přiměřená.
Zmíním jen jeden drobný nedostatek. Z textu knihy čiší jistá nevypsanost autora, což se ale u gamebooku dá snadno odpustit. Navíc, když si dnes otevřu Zázračnou kněžku, kterou jsem napsal před téměř deseti lety, její text má tu samou potíž. A když jsme u té Zázračné kněžky – bylo cítit, že Lovec artefaktů se u prvního dílu Gabriela Knoxe lehce inspiroval.
Ale možná jsem zaujatý a jenom se mi to zdálo 🙂
Každopádně knihu jsem dohrál dvakrát a ani zdaleka jsem nenašel všechny artefakty, poklady a zásluhy. Ještě budu muset podniknout pár výprav, abych zkompletoval vše, co kniha nabízí. A udělám to rád.
Pokud jste dočetli až sem a stále váháte, zda si tento gamebook pořídit a zahrát, neváhejte. Lovec artefaktů je svěží dílko na poli herních knih, a svými kvalitami vás jistě potěší.
Gamebook s krásnou mapou, na které si dal malíř záležet. Hráč si vybírá na začátku ze dvou cest. Věřím tomu, že díky tomu, si to hráč bude chtít zahrát ještě jednou a projít tou druhou.
Při dnešní expanzi nového vydávání klasických gamebookových řad, vychází sem tam nějaká novinka, která je jak blesk z čistého nebe, a působí, když už ne jako dobře vybroušený diamant, tak minimálně jako dobře vybroušený klenot, což se k názvu knihy Lovec artefaktů náramně hodí!
Ale pěkně popořádku, první, co vás zaujme, je že ke knize je krásná plátěná mapa, která bezprostředně pro své výtvarné zpracování navodí atmosféru putování. Pravidla bojů jsou srozumitelná, jednoduchá, vyberete si dvě schopnosti a můžete vyrazit. Zápletka působí přirozeně, a hra vás nasměruje, zdali chcete zkusit své štěstí po moři či po souši.
Co je nutné vyzdvihnout, že kniha není konstruována na nadměrné využívání schopností, kolikrát se prostě rozhodujete opravdu sami, což je perfektní a v tomto typu hry velmi osvěžující. Dále jsem nepotkal pasáž, kde by vás čekala vlevo smrt a vpravo cesta dál, vše vždy do sebe zapadá, nebo má nějaký důvod. Nebezpečí smrti se dá instinktivně vyhnout.
Zkušený hráč brzy odhalí, že je dobré všude možně šmejdit a vy můžete získávat plánky k pokladu, či velmi cenné věci, což mnohdy u gamebooků velmi chybí a Lovec artefaktů, podobně jako v běžných RPG fantasy hrách hráče odměňuje, což pochopitelně všichni nadšeně ocení, protože je to vlastně taková pochvala za dobré hraní.
Celkově působí celá herní kniha přirozeně, svět i děj je uvěřitelný, vcelku běžné ohrožení země, žádné převratné házení prstenů či zachraňování celých kontinentů.
Příjemné, je že vaše chování se vám kolikrát vrátí, tak či tak a že autor používá i to, že třeba potkáte někoho známého, což opět svět, tak nějak zlidšťuje.
A na závěr, hra vás do ničeho vlastně nenutí, vše je na vás, a myslím, že oprávněně svou poutavostí a libovolně zvolenými schopnostmi nijak nesvazuje, a naopak vás vtáhne do skvělého, propracovaného dobrodružství, které na hráče opravdu zapůsobí, jako klenot či artefakt.
Nepovažuji se za konzumenta gamebooků a už vůbec ne za sběratele. Většinou si dobře vybírám, co si koupím a zahraju. S autorem Lovce artefaktů jsem se ovšem setkal osobně a nyní s odstupem mohu říct, že tento gamebook je stejně sympatický jako autor sám.
Ale popořadě. Téma příběhu a anotace slibují putování napříč žijícím fantasy světem, což je přesně moje nota. Svoboda v rozhodování, prozkoumávání podle mapy, poznávání zákonitostí světa – toho všeho si můžete náležitě užít na 500 herních sekcích.
Příběh je jednoduše vystavěný a ani není příliš překvapivý. Zase na druhou stranu, v solitérních knihách na to není prostor. Artefakt zmíněný v anotaci vás provází drahnou část příběhu a slouží v podstatě k odemknutí informací k základnímu konfliktu v království. Kdyby byl gamebook zpracován např. jako trilogie, teprve pak by příběh získal patřičnou hloubku. Dokážu si představit první knihu, kde hrdina získá ingot neznámého kovu, ve druhé nalezení odpovědí v Levogaru a ve třetí velké finále.
V čem ale Lovec artefaktů vyniká, je technické zpracování. Větvení příběhu má hlavu a patu, opírá se o zákonitosti světa a poskytuje několik zcela odlišných možností putování. Některé události jsou provázané a kniha se často odkazuje na místa či postavy z dřívějška. K tomu má hráč možnost získávat skryté poklady, artefakty a zásluhy, což činí prozkoumávání světa ještě zajímavějším. Co mě překvapilo, někdy k větvení příběhu vedou volby, u nichž bych to vůbec nečekal. Např. při rozhodování, komu pomůžete v probíhající šarvátce, se můžete dostat do zcela nové a neprozkoumané části světa, kam se jinak nedostanete. Zkrátka, znovuhratelnost není pro Lovce artefaktů (a potažmo ani pro jeho autora) sprostým slovem.
K pravidlům se stavím kladně. Vzdáleně vycházejí z FF, ale opravdu jen vzdáleně. Tvorba postavy je zatížena náhodou mnohem méně a navíc jsou zde dodatečná pravidla pro atraktivní souboje. Stále vás mohou zradit kostky (z FF nechvalně proslulý hod 2k6 poskytuje příliš široký interval), ale ve hře existuje dostatek kompenzace v podobě artefaktů, elixírů a kvalitních kousků výzbroje.
Schopností je akorát a jejich využitelnost přiměřená.
Zmíním jen jeden drobný nedostatek. Z textu knihy čiší jistá nevypsanost autora, což se ale u gamebooku dá snadno odpustit. Navíc, když si dnes otevřu Zázračnou kněžku, kterou jsem napsal před téměř deseti lety, její text má tu samou potíž. A když jsme u té Zázračné kněžky – bylo cítit, že Lovec artefaktů se u prvního dílu Gabriela Knoxe lehce inspiroval.
Ale možná jsem zaujatý a jenom se mi to zdálo 🙂
Každopádně knihu jsem dohrál dvakrát a ani zdaleka jsem nenašel všechny artefakty, poklady a zásluhy. Ještě budu muset podniknout pár výprav, abych zkompletoval vše, co kniha nabízí. A udělám to rád.
Pokud jste dočetli až sem a stále váháte, zda si tento gamebook pořídit a zahrát, neváhejte. Lovec artefaktů je svěží dílko na poli herních knih, a svými kvalitami vás jistě potěší.
Dílo Jiřího Zahradníčka s názvem „Lovec artefaktů“ představuje další významný krok v dlouhé evoluci gamebooků jako žánru.
V prvé řadě mapa, která je vytisknutá na plátno, namísto obvyklého papíru, umožňuje hráčům promýšlet svá rozhodnutí hmatatelným způsobem, aniž by se obávali její poškození, či zničení. To dodává gamebooku novou smyslovou dimenzi.
V druhé řadě pan Jiří přichází s revolučním konceptem, který je však natolik jemný a rafinovaný, že si jej všimnou jen zkušení hráči. Po zralé úvaze, bych tento nový koncept nazval: „potlačování meta-hraní“. O co se jedná? Kniha zavádí rozcestí typu 50/50, která dávají hráčům morální (či jiná) dilemata, bez jasné „správné“ volby. Zde má hráč pouze tolik informací, aby ani jedna volba nebyla jasně „správná, hrdinská, zlá či dobrá“. Jediný způsob jak se může v takové situaci hráč rozhodnout je na základě RP, neboli role playingu. Vcítí se do situace a řekne si jak by v takové situaci jednala jeho postava, kterou řídí. Lupič by udělal A, kněz B, a pod. Tento koncept nabádá hráče, aby skutečně knihu hráli.
Jinak řečeno, v knihách FF také často narážíme na rozcestníky typu 50/50: jdi vlevo nebo vpravo, kde také nemáme žádné informace kudy vede správná cesta. Avšak zde hraje roli jen čistě náhoda. V takovém případě čtenář knihu ve skutečnosti nehraje, ale meta-hraje – musí si pamatovat z předchozí hry kudy jít. To ale znamená, že si je v tu chvíli plně vědom toho, že není statečný rytíř zachraňující princeznu, ale že je to obyčejný ňouma listující zběsile v nějaké knize. Gamebooky typu FF by se správně měli jmenovat Metagamebooky. Aby se nezdálo, že tím chci na FF útočit, podotknu jen tolik, že metagaming má svůj smysl a své místo a v některých dílech, jako je třeba Pekelný dům, je naopak tím nejdůležitějším prvkem, který dodává hře tu správnou atmosféru.
V Lovci Artefaktů také narazíme na „zlatý grál“ a možná i prapůvodní smysl gamebooku, a sice, že uvedený text v knize nabývá jiného smyslu, jiné interpretace, podle toho kudy se hráčova postava k dané pasáži dostane. V Lovci Artefaktů na tento významový skok narazíme několikrát, přičemž na jedné pasáži jde o tak markantní rozdíl v možné interpretaci, že by si zasloužil cenu „skokan roku“.
Na závěr tedy jen tolik, že pro ty hráče, kteří gamobooky nejen rádi hrají, ale leží jim na srdci i budoucnost tohoto žánru, je Lovec Artefaktů přízviskem světlé budoucnosti. Těším se na další díla Jiřího Zahradníčka a jemu podobným průkopníkům tohoto žánru.
Gamebook s krásnou mapou, na které si dal malíř záležet. Hráč si vybírá na začátku ze dvou cest. Věřím tomu, že díky tomu, si to hráč bude chtít zahrát ještě jednou a projít tou druhou.
Havarrské kobky
Jsi schopný zloděj z města Havarr. Díky nešťastné náhodě se společně se svým bratrem ocitneš ve vězení. Trestu se lze vyhnout pouze tak, že splníš záhadný úkol, jenž ti zadal král Horon II. Putování zpočátku vypadá nevinně, osud tě však zavede na tajemné místo, o kterém jsi dosud neměl ani potuchy. Čemu všemu budeš muset čelit, abys zachránil život uvězněného bratra?
Gamebook Havarrské kobky je fantasy hrou pro jednoho hráče. Střetni se v boji s hrůznými nestvůrami, překonej zákeřné pasti a osvoboď se ze sevření podzemní magie. Bude pouze na tobě, jak dobrodružství dopadne!
Můj první gamebook a hned taková pecka. I když se sám sobě divím, že jsem jako fanda do Dračího doupěte a ADnD podobnou literaturu již dávno nezkusil… (Díky Honzo!)
Na začátku se člověk seznámí s pravidly (jednoduché, zapamatovatelné, logické), přečte si úvod do příběhu a hurá na to… Od teď je vše jen na vás.
Hra mi příjemně ubíhala, bojů bylo tak akorát, aby to člověka pořád bavilo, možností, kam se vydat přibývalo a ve vaku sem tam objevil i nějaký ten zajímavý předmět…
GB jsem hrát třikrát, (jedna smrt) přičemž pořádně jsem si jej užil až na potřetí, neboť první hraní bylo nechtěně nejkratší, neb jsem podvědomě zvolil asi tu nejkratší cestu nevědě, že není cesty zpět… Nicméně i tak si myslím, že ještě dobrých 5 her bych bez problému zvládl, aniž bych měl pocit, že se opakuji.
Co bych změnil, kdybych mohl by byla síla soupeřů, neb mi přijde, že jsem je porážel bez větších problémů a to jsem neměl extra nabušenou postavu. Nejspíš to bude i zvolenou schopností, kdy jsem si vždy vzal „Kritické údery“. Ono šance na dvě stejné cifry na kostkách není úplně malá a v boji se mi skutečně vyplatila. Ostatní mi nepřišli nějak extra výhodné…
Sečteno a podtrženo: skvělá zábava na dlouhé hodiny sbalená do malé knížky, která jistě nalezne poměrně široký fanklub!
První autorský počin na poli gamebooků. Pojďme si ho tedy detailněji rozebrat a ohodnotit.
O obálku a ilustrace se postaral Milan Hajný, pro kterého to byla zrovna tak prvotina v knižní tvorbě. A zhostil se toho na výbornou. Minimálně obálka snese opravdu potlesk. Šikovně koresponduje s atmosférou dobrodružství. Zajisté i upoutá. Vnitřní celostránkové obrázky jsou také povedené. Tady musí zavládnout spokojenost mnohých čtenářů.
Příběh je zasazen do fantasy světa, což je v dnešní době tak trochu klišé. Avšak na tomto poli má stále spoustu fanoušků, takže proč ne 😉 Navíc nám Jura naservíroval docela zajímavou detektivní zápletku. Jste nadějným „chmatákem“ z města Havarr a členem zlodějského cechu. Spíše k Vaší smůle máte bratra. Oba sirotci. Při jednom zasvěcení do tajů tohoto „řemesla“ se sourozenec „utrhne ze řetězu“ a přivodí oběma nemalé potíže. Skončíte za mřížemi. Jedinou nadějí na osvobození je vyřešit jednu záhadu, která trápí i samotného krále. Jeho královská tabule zeje nedostatkem masa. Proč Lougova farma zpomalila jeho přísun? Kam se dobytek poděl? Jak sjednat nápravu? Pro odpovědi na tyto otázky vyšlou Vás. S radostí přijmete, protože přijít o ruku rozhodně nechce ani bratr, ani Vy.
Pravidla herního sytému tohoto gamebooku sice stojí na Fighting Fantasy sérii, ale jsou „rozšířena“ o střípky Lone Wolfa. Je to zajímavý mix obou dvou. Kromě klasických „Umění boje“ a „Výdrže“, můžete vybrat i jednu ze tří schopností, které tvořenou postavu ještě „vyšperkují“ či zocelí – Postřeh, Kritické údery a Plný měšec. Jejich názvy už samy o sobě hodně napoví. Krom zbraní (+UB) zde můžete pořídit na tělo i zbroj (+V). Na zádech „bezedný“ vak a u pasu pytlík s „chechtáky“ 🙂 Mno a jde se do světa. Je pravdou, že zcela jistě narazíte na nějakého toho nepřítele. To pak proběhne souboj dle výše zmíněných pravidel Fighting Fantasy. Což je rychlé a pro plynulost efektivní.
Vaše cesta bude svižná a nikterak náročná. Putování započnete na povrchu, abyste se jen nadechli a hurá do podzemí…Tam Vás čeká opravdu nečekané – kolikrát i bizarní situace. Nechte se opravdu překvapit 😉 Vaše volby nabízí variabilitu – gamebook lze tedy hrát i vícekrát. Nikde jsem nenarazil na „insta-kill“. Takže to, že někde špatně uhnete a můžete začít znovu, jsem neobjevil. Zapotil jsem se vlastně jen ke konci. Tam Vaše „Výdrž“ dostane zabrat. Jako zpestření se mě líbilo řešit logické hádanky a možnost si zahrát hru v kostky.
Celkově se mě kniha na první dojem líbí. Je určena velké skupině hráčů. Jak pro ty útlého věku, tak pro ty „ostřílené“. Závadnosti jsem neobjevil žádné. Nyní musím Jirkovi pogratulovat, že se mu na první dobrou podařilo něco tak dobrého.
Jméno Jiří Zahradníček není na gamebookové scéně neznámé, takže bylo jen otázkou času, než se k některé z jeho knih dostanu. Během četby na mě dýchla oldschoolová atmosféra knih Fighting Fantasy smísených s ranou českou gamebookovou tvorbou. Týká se to jak úvodních pravidel hry, tak samotného dungeonu a vlastně i příběhu (jehož pozadí mi přijde trochu nedomyšlené, ale i tak postačilo). Knize se ovšem daří čtenáře vtáhnout a přenést na něj nadšení ze hry, takže pokud mi něco skřípalo, zvykl jsem si rychle.
Problém tkví v tom, že i když je vaše postava zloděj, namísto stínové kleptomanie spíš co chvíli buší do poměrně tuhých nepřátel jako pravověrný válečník. Hra k tomu i sama svádí, ať už nalézáním magických předmětů prospěšných v boji nebo výskytem fightů, kterým se jednoduše nelze vyhnout. To po pár hrách ovlivní i počáteční výběr schopností (takový Kritický úder se hodí) a kde číhají pasti už časem většinou tušíte. Hru se mi úspěšně podařilo projít na třetí pokus, kdy jsem si dobře naházel postavu, získal cestou dobré vybavení a výzvou se tak pro mě stal až závěrečný epický bossfight. Tomuto svazku nechybí napětí z odhalování neznáma a jelikož jsem zdaleka neprozkoumal vše, tak ani značná znovuhratelnost. Havarrské kobky potěší (nejen) čtenáře devadesátkových gamebooků.
Osobně jsem napřed četl Lovce artefaktů, který mi teda připadal o poznání lepší.
1. jak už bylo řečeno, jsem zloděj, ale nic zlodějského moc nedělám. Navíc pro horším úvodní naházení jsem měl útok slabší než většina nepřátel. Takže vše jen záviselo na hodech v souboji.
2. Během čtení, jsem zjišťoval, že jsem minul snad 90% věcí, a bojovat s medúzou když má útok o 5 víc než já, bez zrcadla nebo něčeho kouzelného…to bylo velmi krátké. Možná náhoda, nevím.
Navíc i to bloudění po tunelech, kdy jsem někoho nechal být a za 2 chodby dál jsem se rubal s nepřáteli a nikdo si nevšiml…
Jako nebylo to špatné, ale popravdě nemám momentálně chuť to hrát znovu…
Můj první gamebook a hned taková pecka. I když se sám sobě divím, že jsem jako fanda do Dračího doupěte a ADnD podobnou literaturu již dávno nezkusil… (Díky Honzo!)
Na začátku se člověk seznámí s pravidly (jednoduché, zapamatovatelné, logické), přečte si úvod do příběhu a hurá na to… Od teď je vše jen na vás.
Hra mi příjemně ubíhala, bojů bylo tak akorát, aby to člověka pořád bavilo, možností, kam se vydat přibývalo a ve vaku sem tam objevil i nějaký ten zajímavý předmět…
GB jsem hrát třikrát, (jedna smrt) přičemž pořádně jsem si jej užil až na potřetí, neboť první hraní bylo nechtěně nejkratší, neb jsem podvědomě zvolil asi tu nejkratší cestu nevědě, že není cesty zpět… Nicméně i tak si myslím, že ještě dobrých 5 her bych bez problému zvládl, aniž bych měl pocit, že se opakuji.
Co bych změnil, kdybych mohl by byla síla soupeřů, neb mi přijde, že jsem je porážel bez větších problémů a to jsem neměl extra nabušenou postavu. Nejspíš to bude i zvolenou schopností, kdy jsem si vždy vzal „Kritické údery“. Ono šance na dvě stejné cifry na kostkách není úplně malá a v boji se mi skutečně vyplatila. Ostatní mi nepřišli nějak extra výhodné…
Sečteno a podtrženo: skvělá zábava na dlouhé hodiny sbalená do malé knížky, která jistě nalezne poměrně široký fanklub!
První autorský počin na poli gamebooků. Pojďme si ho tedy detailněji rozebrat a ohodnotit.
O obálku a ilustrace se postaral Milan Hajný, pro kterého to byla zrovna tak prvotina v knižní tvorbě. A zhostil se toho na výbornou. Minimálně obálka snese opravdu potlesk. Šikovně koresponduje s atmosférou dobrodružství. Zajisté i upoutá. Vnitřní celostránkové obrázky jsou také povedené. Tady musí zavládnout spokojenost mnohých čtenářů.
Příběh je zasazen do fantasy světa, což je v dnešní době tak trochu klišé. Avšak na tomto poli má stále spoustu fanoušků, takže proč ne 😉 Navíc nám Jura naservíroval docela zajímavou detektivní zápletku. Jste nadějným „chmatákem“ z města Havarr a členem zlodějského cechu. Spíše k Vaší smůle máte bratra. Oba sirotci. Při jednom zasvěcení do tajů tohoto „řemesla“ se sourozenec „utrhne ze řetězu“ a přivodí oběma nemalé potíže. Skončíte za mřížemi. Jedinou nadějí na osvobození je vyřešit jednu záhadu, která trápí i samotného krále. Jeho královská tabule zeje nedostatkem masa. Proč Lougova farma zpomalila jeho přísun? Kam se dobytek poděl? Jak sjednat nápravu? Pro odpovědi na tyto otázky vyšlou Vás. S radostí přijmete, protože přijít o ruku rozhodně nechce ani bratr, ani Vy.
Pravidla herního sytému tohoto gamebooku sice stojí na Fighting Fantasy sérii, ale jsou „rozšířena“ o střípky Lone Wolfa. Je to zajímavý mix obou dvou. Kromě klasických „Umění boje“ a „Výdrže“, můžete vybrat i jednu ze tří schopností, které tvořenou postavu ještě „vyšperkují“ či zocelí – Postřeh, Kritické údery a Plný měšec. Jejich názvy už samy o sobě hodně napoví. Krom zbraní (+UB) zde můžete pořídit na tělo i zbroj (+V). Na zádech „bezedný“ vak a u pasu pytlík s „chechtáky“ 🙂 Mno a jde se do světa. Je pravdou, že zcela jistě narazíte na nějakého toho nepřítele. To pak proběhne souboj dle výše zmíněných pravidel Fighting Fantasy. Což je rychlé a pro plynulost efektivní.
Vaše cesta bude svižná a nikterak náročná. Putování započnete na povrchu, abyste se jen nadechli a hurá do podzemí…Tam Vás čeká opravdu nečekané – kolikrát i bizarní situace. Nechte se opravdu překvapit 😉 Vaše volby nabízí variabilitu – gamebook lze tedy hrát i vícekrát. Nikde jsem nenarazil na „insta-kill“. Takže to, že někde špatně uhnete a můžete začít znovu, jsem neobjevil. Zapotil jsem se vlastně jen ke konci. Tam Vaše „Výdrž“ dostane zabrat. Jako zpestření se mě líbilo řešit logické hádanky a možnost si zahrát hru v kostky.
Celkově se mě kniha na první dojem líbí. Je určena velké skupině hráčů. Jak pro ty útlého věku, tak pro ty „ostřílené“. Závadnosti jsem neobjevil žádné. Nyní musím Jirkovi pogratulovat, že se mu na první dobrou podařilo něco tak dobrého.
Jméno Jiří Zahradníček není na gamebookové scéně neznámé, takže bylo jen otázkou času, než se k některé z jeho knih dostanu. Během četby na mě dýchla oldschoolová atmosféra knih Fighting Fantasy smísených s ranou českou gamebookovou tvorbou. Týká se to jak úvodních pravidel hry, tak samotného dungeonu a vlastně i příběhu (jehož pozadí mi přijde trochu nedomyšlené, ale i tak postačilo). Knize se ovšem daří čtenáře vtáhnout a přenést na něj nadšení ze hry, takže pokud mi něco skřípalo, zvykl jsem si rychle.
Problém tkví v tom, že i když je vaše postava zloděj, namísto stínové kleptomanie spíš co chvíli buší do poměrně tuhých nepřátel jako pravověrný válečník. Hra k tomu i sama svádí, ať už nalézáním magických předmětů prospěšných v boji nebo výskytem fightů, kterým se jednoduše nelze vyhnout. To po pár hrách ovlivní i počáteční výběr schopností (takový Kritický úder se hodí) a kde číhají pasti už časem většinou tušíte. Hru se mi úspěšně podařilo projít na třetí pokus, kdy jsem si dobře naházel postavu, získal cestou dobré vybavení a výzvou se tak pro mě stal až závěrečný epický bossfight. Tomuto svazku nechybí napětí z odhalování neznáma a jelikož jsem zdaleka neprozkoumal vše, tak ani značná znovuhratelnost. Havarrské kobky potěší (nejen) čtenáře devadesátkových gamebooků.
Osobně jsem napřed četl Lovce artefaktů, který mi teda připadal o poznání lepší.
1. jak už bylo řečeno, jsem zloděj, ale nic zlodějského moc nedělám. Navíc pro horším úvodní naházení jsem měl útok slabší než většina nepřátel. Takže vše jen záviselo na hodech v souboji.
2. Během čtení, jsem zjišťoval, že jsem minul snad 90% věcí, a bojovat s medúzou když má útok o 5 víc než já, bez zrcadla nebo něčeho kouzelného…to bylo velmi krátké. Možná náhoda, nevím.
Navíc i to bloudění po tunelech, kdy jsem někoho nechal být a za 2 chodby dál jsem se rubal s nepřáteli a nikdo si nevšiml…
Jako nebylo to špatné, ale popravdě nemám momentálně chuť to hrát znovu…
Kontaktní formulář
Kontakt
- Jiří Zahradníček
- info@jzgamebooky.cz